Obchodní právo

Kořeny obchodního práva lze vysledovat ve středověkých obchodních zvyklostech, zejména v rámci pravidel k obchodování, které byly nejvíce upravovány městy a cechy. V českých zemích byl prvním kodifikovaným předpisem Všeobecný obchodní zákoník z roku 1863.

Po roce 1991 byl přijat zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, jenž systematicky upravoval jak obchodní závazky, tak obchodní společnosti a družstva. Tento předpis platil do 31. 12. 2013, kdy došlo k zásadní rekodifikaci soukromého práva. Od 1. 1. 2014 je úprava rozdělena mezi:

občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.), který obsahuje obecnou a závazkovou část,

zákon o obchodních korporacích (zákon č. 90/2012 Sb.), jenž se věnuje právnímu postavení obchodních společností a družstev.

Obchodní právo je dnes proto spíše funkčním souhrnem právních norem než formálně uzavřeným kodexem. Jeho základ tvoří občanský zákoník, který upravuje jednak obecná ustanovení týkající se podnikatele, obchodní firmy, sídla a zastoupení, jednak komplexní úpravu smluvního závazkového práva. Zákon o obchodních korporacích představuje specializovaný předpis věnovaný právním formám obchodních společností a družstev, jejich vnitřní organizaci, právům a povinnostem společníků a členů orgánů, jakož i pravidlům jejich zrušení a likvidace. Kromě těchto dvou základních norem zasahuje do oblasti obchodního práva zejména insolvenční zákon, zákon o podnikání na kapitálovém trhu, směnečný a šekový zákon, zákon o přeměnách obchodních společností a družstev.

Specifickým znakem obchodního práva je jeho důraz na profesionalitu a zvýšenou odpovědnost podnikatelů. Předpokládá se, že podnikatel jedná s odbornou péčí, nese podnikatelské riziko a je schopen zajistit si dostatek informací k výkonu své činnosti. Tyto principy se promítají jak do závazkových vztahů, kde se uplatňuje přísnější odpovědnostní režim, tak i do korporačního práva, v němž je od členů statutárních orgánů vyžadováno jednání s péčí řádného hospodáře.

Obchodní právo nelze redukovat pouze na oblast smluvního práva či práva obchodních korporací. Důležitou součástí jeho obsahu je také úprava hospodářské soutěže, kde se vedle občanskoprávní ochrany proti nekalé soutěži uplatňuje i veřejnoprávní regulace kartelových dohod, zneužívání dominantního postavení a kontroly spojování soutěžitelů, atd. Neméně významná je rovněž oblast práva cenných papírů a kapitálového trhu, kde česká právní úprava úzce navazuje na regulaci Evropské unie a kde zásadní dohledovou roli hraje Česká národní banka. Samostatnou kapitolu tvoří insolvenční právo, jehož cílem je spravedlivé a transparentní řešení úpadku podnikatelů prostřednictvím konkurzu, reorganizace či oddlužení.

Obchodní právo má subsidiární vztah k občanskému právu hmotnému a některé občanskoprávní vztahy jsou upravovány i v jiných právních předpisech než občanském zákoníku, zejména v zákoně č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech v zákoně č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. V takových případech je pak občanský zákoník pouze podpůrnou (subsidiární) normou, která se použije v případě, kdy zkoumaný problém není upravován ve speciálním předpisu (tj. zákon o obchodních korporacích, resp. autorský zákon, ale řadí se tam také zákon o přeměnách obchodních společností a družstev). Občanský zákoník má fungovat jako integrující zákon jak pro občanské, tak obchodní právo.